ANSELM, ARCIBISKUP CANTERBURSKÝ (1033-1109), byl učený platonik-augustinián, který originálně řešil v té době vášnivě přetřásanou otázku poměru víry k rozumovému poznání. Jeho známá věta „věřím, abych rozuměl" zní dojista lépe než Tertulliánovo divoké „věřím, protože předmět mé víry je nesmyslný"; uznával tedy potřebnost rozumového pochopení církevní věrouky. Nicméně kde se mezi poznáním a vírou objeví rozpor, poznání je doj i sta bludné. Jeho pokus o smíření víry s filosofií se tedy děl výhradně na účet filosofie. V boji o universalie (v. t.) stál Anselm v řadách konzervativní pravice. Jeho proslulý ontologický důkaz jsoucnosti boŽÍ, podaný v Oslovení Boha (Proslogium seu Alloquium de dei existentia, 2), byl důsledek typického myšlení správného realisty: „Věříme o Bohu, že je něčím, nad co nic většího nelze mysliti. I ten, kdo existenci boží popírá, rozumí mým slovům, když řeknu: – Něco, nad co většího nelze mysliti. – Jestliže však těmto mým slovům rozumí, pak v jeho rozumu je něco, nad co nic většího nelze mysliti. Avšak zajisté to, nad co nic většího nelze mysliti, nemůže zajisté být pouze v rozumu, nýbrž to existuje také ve skutečnosti. Neboť kdyby to bylo jen v rozumu, nebylo by to tím, nad co nic většího nelze mysliti, poněvadž to, co je také ve skutečnosti, je větší než to, co je jedině v rozumu. Existuje tudíž něco, nad co nic většího nelze mysliti, i v rozumu i ve skutečnosti. A to je Bůh sám."